„Už dlouho vidím, že to stejně nemá cenu. Je to pořád dokola a nic se nelepší. Nebaví mne každé ráno vstát a tvářit se, že jsem v pohodě, že se nic neděje.

Občas myslím na smrt, to by byla úleva. Pak by byl konečně klid. Stejně jsem jenom na obtíž, ostatním se uleví, když tady už nebudu.

Raději jim už neříkám, jak moc zle mi je. Stejně mi nemůžou pomoct.“

„Pořád čekám, až ho ta kočička omrzí.

Ale už to nejde vydržet. Chodí za ní dvakrát týdně, když uložím večer děti, aby nevěděly. Jenže ony stejně něco tuší a ptají se, proč tatínek spí v obýváku. Jak jim to mám vysvětlit?

Už mne vlastně hrozně nebaví předstírat, že je všechno v pořádku. Jsem děsně unavená. A naštvaná, jak nám to může dělat?

Ptám se ho, snažím se být milá, ale on se jenom vymlouvá…“